Toubkal je se 4167 m n. m. nejvyšší hora Vysokého Atlasu, Maroka i celé severní Afriky až po Etiopii. Hora se nachází asi 63 km jižně od města Marrákeš v národním parku Tubkal.

Teplota vzduchu během výstupu – (-4/2`C), místy silný vítr.

Délka treku – 28km.

Čas výstupu – 6h

Běžný čas výstupu – 27h 20min (dle mapy cz). Turisti za 2 dny, někteří i více kvůli aklimatizaci.

Z VESNICE IMLIL NA REFUGE DU TOUBKAL 

Výstup na Džebel Toubkal v marocké vesnici Imlil, která je položena v horách Vysokého Atlasu. Toubkal je největší horou severní Afriky. Ve 4:45 jsem začal s dechovým cvičením WHM a v 6:00 započal výstup do ještě nočního prostředí marockého pohoří. K rozeznání polohy jsme používali aplikaci mapy.cz, bez které bychom horko těžko hledali počátek trasy. Po úvodních 15 zahřívacích minutách jsem sundal věci do půl pasu. Organizmus se nádherně nastartoval a započal produkci čisté mitochondriální energie za pomocí přeměny ATP. Cítil jsem změněný stav vědomí (mód boj/útěk), hormonální slast, produkce endorfinů, dopaminu, serotoninu a adrenalinu. Vše se odehrávalo před svítáním, kdy je dle různých spirituálních teorií nejlepší prostor pro kontakt s bohem skrze nejrůznější niterní praktiky – meditace, afirmace, modlitby. V těchto stavech změněného vnímání jsem prožíval hluboké propojení s přírodou a vyšším „já“. Vše se dokumentovalo na video, ale bohužel se tento záznam neuložil, což mě samotného velice mrzí, protože tam proudila obrovská motivační energie, kterou jsem spontánně sdílel se světem.  

Začalo svítat a my jsme se rozhodli s kamarádem Janisem běžet. Při výstupu jsme střídaly běh a chůzi dle podmínek terénu. Za 2h 45min byla zdolána chata  Refuge du Toubkal (3 207 m.n.m.). Neměl jsem potřebu jíst, ani pít a mohl jsem pokračovat, ale nakonec jsme zvolili malou pauzu, která se prodloužila na cca 50min. Jakmile jsem se zastavil a přešel do teplého prostředí, cévy se rozšířily a krev začala proudit. Pro zahřátí jsem musel používat zahřívací cvičení, jinak bych musel projít svalovým třesem, který na mě částečně i přicházel a mohl by podstatně déle. Bylo to velice intenzivní.

DŽEBEL TOUBKAL

To nejtěžší nás teprve čekalo. Nadmořská výška, chlad a prudký kamenitý výstup, 3 přírodní aspekty, kterým člověk musí konzistentně mentálně odolávat. Byl jsem fyzicky dobře připravený. S nadmořskou výškou jsem pracoval za pomocí dechové techniky, s chladem za pomocí vnitřní síly a speciální techniky, kdy jsem vyvolával teplo z již vytvořeného (tréninkem otužování) hnědého tuku. Vše byla otázka mentální síly, která je pro nás darem, otevřená a zcela přirozená, jen ji je třeba objevit. Lze využívat v extremních i běžných podmínkách, pokud se k ní umíme dostat. Čím blíže se člověk přibližuje k vrcholu, tím těžší to je. Asi posledních 300 metrů bylo nejnáročnějších z celého výstupu. Zima, vítr, nadmořská výška i terén přidával na intenzitě. Vrchol nebyl vidět a člověk vůbec nedokázal odhadnout, jak dlouho to ještě bude trvat. Přibližně 150 metrů pod vrcholem jsem se potřeboval najíst a napít, nebyl jsem si vědom toho, jak vysoko jsem. Neměl jsem žádné high-tech hodinky a internet nefungoval. Jakmile jsem se zastavil a začal jíst, byla zima, nešlo to vydržet a musel jsem se obléct. Zde jsem udělal chybu. Dojedl jsem a vyrazil zpět do stopy oblečený. Měl jsem v plánu věci zase svléct, až se zahřeji. Nicméně se přede mnou za několik minut z čista jasna otevřel vrchol Marockého pohoří. Zdoláno! Mix pocitů –  radost, vyčerpání, výhled, pocit vítězství.

SESTUP DO IMLIL

Sestup jsme se snažili užívat, i když to pro mě bylo mnohem náročnější než výstup. Podepíše se únava, mentální i fyzické uspokojení a ztráta koncentrace bývá mnohdy osudová rána. Jelikož jsem měl za sebou již výstup na Mont Blanc (4 810 m), tak jsem zhruba věděl co mě čeká. Každý krok v nerovném, strmém a kamenitém terénu bolel a byl nebezpečný. Paprsky slunce příjemně hřály v chladném horském podnebí. Výhledy v pohoří Atlas byly dech beroucí a majestátné. V cca 14:00 jsme se dorazili slavnostně na místo činu Refuge Du Toubkal (3 207 m.n.m.) , kde jsme si chvíli odpočinuli. Načerpali novou energii a museli znovu vyrazit na cestu. Dávali jsme si nádherný trail run v horském údolí podél řeky v perfektním terénu a magickou scenárií. Čas sestupu nám byl zpříjemněn, také čerstvým pomerančovým freshem v horských vesničkách na traku. Poslední hodiny chůze bylo mučení a fyzické týrání. Nohy totálně zabité. Na závěrečný 15minutový úsek jsem si za odměnu stopl kolemjdoucího mladého berbera s oslem a za 15dirhamu jsem si slavnostně, hrdě a jako vítěz boje dojel na hřbetě k okraji vesnice Imlil.